Poslední události ve světové ekonomice související s ochranářskými opatřeními – jak přímými v podobě zavádění cel, tak i nepřímými zabalenými do politických sankcí – otevírají nově otázku, jaká je vlastně povaha globalizace a kam globalizační proces směřuje. Blížící se dvousté výročí narození Karla Marxe, kterého lze právem označit za prvního teoretika globalizace, dává příležitost ukázat, jaké byly původní představy o tomto fenoménu.
Kráska i zvíře
Globalizace nemá jednu uznávanou definici, zato má ostře vymezené tábory obhájců a odpůrců, které se přou, zda se jedná o krásku, nebo o zvíře. Spory souvisejí nejen s pestrostí teoretických škol, které se o globalizaci vyjadřují, ale i s vývojem globalizace samotné. Je dobré si občas připomenout, že globální propojení do té doby samostatně se rozvíjejících civilizací nepřinesl parní stoj či internet, ale evropská válečná loď v době kolonizace.
Globalizace, to není jen volný pohyb zboží, služeb a kapitálu (nikoliv pracovních sil!), ale také zdánlivé samozřejmosti, jako je globální sjednocení měření času, vymezení zeměpisných souřadnic, téměř jednotné chápání měr a vah. Pohled do učebnic ekonomie ukáže, že převládá představa o globalizaci jako celosvětovém procesu, který (a) je založený na soukromém vlastnictví, přičemž hlavním nositelem globalizace jsou nadnárodní monopoly; (b) vyznačuje se volným mezinárodním obchodem, který je spojen s konvertibilitou měn a otevřeností zahraničním investicím; (c) státy, jejichž význam se zmenšuje, jsou členy hlavních globálních institucí, jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka či Světová obchodní organizace. Toto ekonomické pojetí před krizí v roce 2008 provázela představa, že vzniká nový světový politický řád.
Uvedené liberální pojetí globalizace pomíjelo trvající roli velmocí, jako samozřejmost předkládalo dominantní roli dolaru ve světové směně a hollywoodský obraz způsobu života jako ideálu masové kosmopolitní kultury. Za trvalou jistotu pokládalo i skutečnost, že v novém politickém řádu i v uvedených mezinárodních organizacích by měla být zachována hegemonie Spojených států. Neméně významné bylo, že tato vize přehlížela roli a rizika většiny globálních problémů (snad kromě devastace životního prostředí). Uváděné negativní či problematické faktory naopak zdůrazňují kritici globalizace. Pro ně je globalizace v podstatě násilnou westernizací světa, prosazování západního způsobu života na úkor kulturních a politických hodnot jiných regionů. Je to též export, a to i násilný, liberální demokracie, upřednostňování západních institucí, jako jsou nadnárodní monopoly s domovskou adresou na Západě či zmíněné hegemonistické uspořádaní světového politického i ekonomického systému. Globalizace v takovémto zrcadle je asymetrická, někomu dává a někomu bere, je hrou s nulovým součtem – zisk jednoho je vnímán jako ztráta druhého, a naopak. Časté uchylování se Washingtonu k válce je vnímáno jako průvodní rys globalizace.
V posledních několika letech ale z Pekingu znějí slova o jiném pojetí globalizace. Prezident Si Ťin-pching hovoří o „inkluzivní globalizaci“, o „win-win strategy“ – o tom, že na globálních procesech by mohli vydělat všichni zúčastnění. Na ekonomickém Boao fóru pro Asii, které proběhlo tento týden v Číně, Si Ťin-pching prohlásil, že „jedna věc musí být zcela jasná: nechceme vytvářet globalizační trh pomocí izolacionismu, protekcionalismu nebo vyloučení“. V tomto pojetí je globalizace koncept globálního společenství se sdílenou budoucností lidstva, pro které by měl být příznačný vzájemný respekt, prosazování dialogu a společné odpovědnosti. Je to globalizace orientovaná na vzájemně výhodnou spolupráci, která vyžaduje podporu inkluze a hledání harmonie bez uniformity, stejně jako vztah k přírodě plný respektu. Projekty typu iniciativy pásu a stezky, Asijská infrastrukturní investiční banka a celá řada dalších víc než naznačují, že je tu praktický pokus o změnu globalizačního paradigmatu.
Marxovo pojetí
Marxovo zásadní východisko při analýze globalizace není moralizující, ale konstatující: nejde ani tak o to, zda je globalizace špatná či dobrá, ale především o to, že tu je přítomná jako zákonitost aktuálně dominující společenskoekonomické formace. „Buržoazní období dějin má za úkol vytvořit materiální základnu nového světa: jednak spojení světa založené na vzájemné závislosti všeho lidstva a prostředky tohoto spojení, jednak rozvoj výrobních sil člověka a přeměnu materiální výroby ve vědecké ovládání přírodních sil,“ psal Marx ve stati Budoucí výsledky britského panství v Indii (1853). Globalizace v tomto pojetí je především objektivní ekonomický proces, jehož zastavení by znamenalo historickou regresi.
Uvedená tvrzení neznamenají, že by Marx neviděl průvodní negativní jevy globalizace. Například v prvním díle Kapitálu (1867; kapitola 24 Takzvaná původní akumulace) lze nalézt tato slova: „Objev nalezišť zlata a stříbra v Americe, vyhubení, zotročení domorodého obyvatelstva a jeho pohřbení zaživa v dolech, první kroky k dobytí a vyloupení Východní Indie, přeměna Afriky v revír pro výnosný hon na černochy – to byly červánky kapitalistické výrobní éry. Tyto idylické procesy jsou hlavními momenty původní akumulace kapitálu. V patách za nimi kráčí obchodní válka evropských národů, jejichž dějiště je celá zeměkoule… Násilí je porodní bábou každé staré společnosti, která je těhotná společností novou. Násilí samo je ekonomická potence.“
V Marxově koncepci globalizace vystupuje násilí jako urychlovač. Marx zároveň upozorňoval, že „hluboké pokrytectví buržoazní civilizace a od ní neoddělitelné barbarství vyvstane před našimi zraky ve své pravé podobě, jakmile tuto civilizaci pozorujeme nikoli doma, kde si dává záležet na slušných formách, nýbrž v koloniích, kde vystupuje v celé své nahotě“. Tato slova z již citovaného článku Budoucí výsledky britského panství v Indii naznačují, že i nadnárodní korporace se chovají jinak v domovském a jinak v hostitelském státě. Že to, co Josef Schumpeter charakterizoval jako „konstruktivní destrukce“, má nejen obecně historicky vzato tvořivý rozměr, ale i podobu zcela konkrétních tragických osudů milionů lidí v oblasti kolonizovaného světa. Stačí připomenout původ obrovského bohatství belgické královské rodiny. Při vyhlášení nezávislosti si Belgické království začlenilo do ústavy pozoruhodnou listinu práv (1831) inspirovanou Velkou francouzskou revolucí. Jenže domácí liberální idylka zakryla krutou realitu, kterou odstartoval Berlínský kongres tím, že Leopoldu II. daroval Kongo (1885). Za necelé čtvrt století belgické „civilizační mise“ král nesmírně zbohatl a jeho potomci se stali na všech monarchistických dvorech Evropy vítaným artiklem pro sňatkovou diplomacii. Jenže toto začlenění Konga do globálních procesů znamenalo snížení počtu jeho obyvatel z původních 20 milionů na osm milionů (číselné údaje podle Britské encyklopedie). Kolonisté vraždili domorodce jako divou zvěř.
Poznámka o Africe
Jak připomínal Marx, počátky kapitalistické globalizace jsou neodmyslitelně spojeny s obchodováním otroky. Podle kvalifikovaných propočtů bylo v období od roku 1500 až do konce 19. století vyvezeno z Afriky 15 milionů otroků. Většinou šlo o lidi v produktivním věku, což mělo za násadek, že počet obyvatel tohoto kontinentu v letech 1700 až 1850 stagnoval na přibližně 50 milionech.
Dá se říci, že je to smutná minulost oné původní akumulace. Jenže způsob kapitalistické modernizace Afriky je spojen s nevhodným sociálně-ekonomickým rozvojem. Trvající asymetrické vykořisťovatelské vztahy, dramatické regionální, majetkové a příjmové rozdíly – to vše vede k růstu napětí. Velké varování přinášejí údaje o demografickém vývoji. Afrika dohnala ztráty z období obchodu s otroky a k letošnímu roku má 1,3 miliardy obyvatel. Jenže podle údajů OSN by měl na konci století dosáhnout počet obyvatel Afriky 4,5 miliardy. V této situaci roste v Africe počet negramotných, přičemž v některých subsaharských zemích je už nyní gramotná méně než čtvrtina obyvatel. To je pro budoucnost varovná skutečnost, neboť gramotnost žen (a s ní spojený model dvoukarierní rodiny) je přirozenou cestou k poklesu porodnosti.
Na tomto příkladu je vidět, že „konstruktivní destrukce“ nemusí vytvořit sociální řád, který by umožnil trvale udržitelný rozvoj. Afrika zůstává periferií globálního systému. Je nepravděpodobné, že současné liberální modely pomoci Africe s důrazem na svobodný trh plus vize efektivnosti prosazované Mezinárodním měnovým fondem a Světovu bankou dokážou tuto situaci vyřešit. Zdá se téměř jisté, že současné protiimigrační aktivity Evropské unie nepřicházejí jen s několikaletým zpožděním, ale připomínají slavné generály, kteří se připravují na války dávno minulé. Při zachování současného přístupu Západu hrozí Africe více než masová migrace do Evropy místní hladomory a války. Plus vraždy politických vůdců, kteří by mohli symbolizovat alternativu, jako byli Patrice Lumumba, Thomas Sankara či Muammar Kaddáfí. Je vhodné si připomenout, že gramotnost v Libyi před novým „civilizačním impulzem“ v roce 2011 v podobě bombardování přesáhla 94 %. Násilí rozhodně není vždy tvořivé.
Poznámka k britské tradici: globalizační násilí se netýkalo jen Indie, domorodců a černochů. Násilná deportace britských občanů do Ameriky – kriminálníků, politických i náboženských disidentů – postihla přibližně 52 tisíc lidí. Po americké revoluci našel Londýn pro deportace jinou oblast: do Austrálie bylo z Britských ostrovů vyvezeno 160 tisíc lidí. Během burských válek (Burové byli potomci evropských přistěhovalců žijící na jihu Afriky) vojáci a politici Jejího Veličenstva vynalezli nový typ koncentračních táborů: aby přinutili burské povstalce vzdát se, uvěznili na poušti 120 tisíc jejich žen a dětí; 20 tisíc z nich v hrůzných podmínkách zemřelo. Přidat by se daly opiové války v Číně, v nichž londýnská Východoindická společnost, někdy označovaná jako první nadnárodní korporace, bojovala za ideály svobodného trhu… Připočteme-li hladomory v koloniích, masakry nejrůznějších povstalců, světové i jiné války a intervence, účet kapitalistické globální modernizace, oné „konstruktivní destrukce“, zahrnuje miliony zabitých, které slavnostní provolávání hesel o lidských právech nikterak neochránilo.
Kapitalismus bez války?
Základní otázka budoucnosti je, zda může kapitalismus řešit rozpory globalizace bez násilí a války. Odpověď vyžaduje především evidenci hlavních rozporů současné globalizace. Když pomineme sociální diferenciaci, jako hlavní globální problémy se jeví:
(a)Zadluženost hegemona, tedy USA. Ve Washingtonu sídlící Institute of International Finance uvádí, že v třetím čtvrtletí loňského roku dosáhlo globální zadlužení států 233 biliony dolarů, což za dekádu představuje nárůst o 70 bilionů. Ve Spojených státech je situace složitější. Na úrovni federální správy činí dluh více než 21,1 bilionu dolarů. Podle Ministerstva financí USA v lednu tohoto roku se americké dlužní úpisy v rukou zahraničních vlád přiblížily hodnotě 6,3 bilionu, přičemž největším věřitelem Spojených států je Čína (téměř 1,2 bilionu dolarů). Ale je tu také celková zadluženost USA ve výši téměř 69,9 bilionu dolarů. Nikdo netuší, co to pro budoucnost znamená. Ovšem hypotéky ve výši přibližně 15,1 bilionu, studentské půjčky přes 1,5 bilionu a dluhy na kreditních kartách přes jeden bilion dolarů činí z amerických občanů závislé a poslušné vazaly, oběti moderního „vlídného otroctví“. Obecně pak platí, že válka bývá pokládaná za jeden z efektivnějších nástrojů řešení domácích politických a ekonomických problémů.
(b)Zaostávání starých západních center. Podle lednových údajů Mezinárodního měnového fondu podíl dnešních států Evropské unie na globálním hrubém domácím produktu (měřeno podle parity kupní síly) klesl z téměř 30,1 % v roce 1980 na letošních mírně přes16,2 %. V případě USA představoval tento pokles za uvedené období z víc než 21,8 % na necelých 15,1 %. Naopak čínský podíl by měl letos stoupnout z více než 2,3 % v roce 1980 na téměř 18,8 %. Tento protichůdný pohyb Západu a Číny se nedá zastavit a vyvolává ve Washingtonu a v postkoloniálních metropolích Evropy velké napětí na škále od zlovolné propagandy přes obchodní válku až po hrozivé přípravy na skutečnou velkou válku.
(c)Demografie a klima. Podle propočtu expertů OSN by světová populace měla v roce 2100 narůst z loňských 7,5 miliard na 11,2 miliardy lidí. Bude-li nadále stoupat životní úroveň v zemích, jako je Čína, Indie a Brazílie směrem k západnímu modelu spotřeby, nabízí se otázka, zda je na této planetě dostatek přírodních zdrojů. Přidá-li se k tomu nejistota, která vyrůstá z některých modelů klimatických změn, je pravděpodobnost přibývání konfliktů v nové fázi globalizace velice vysoká. V této chvíli se zdá, že naděje je daleko více obsažena v množnostech vědeckotechnického rozvoje než v politice dosavadních západních hybatelů globalizace.
Paralelní světy
Současnost nepřináší pouze různé definice globalizace, ale hlavně dvě odlišné globalizační praxe. Globalizovaný svět se štěpí na dva či více paralelních světů. Vytváření paralelních světů s odlišnými koncepcemi globalizace či jejího využití napomáhají nejen ekonomické, ale i demografické a vojenské faktory. „Pluralitní globalizace“ přináší malou kooperaci a důvěru, více se klade důraz na sílu, což je spojeno s právním nihilismem, s rozmělňováním norem mezinárodního práva.
Je možno se přít, jak vyskočit z této pasti. Marx v citované stati Budoucí výsledky britského panství v Indii určitou odpověď nabízel: „Teprve až velká sociální revoluce ovládne vymoženosti buržoazní epochy, světový trh a moderní výrobní síly, a podřídí je společné kontrole nejpokročilejších národů, teprve pak se přestane lidský pokrok podobat onomu odpornému pohanskému bůžku, který nechtěl pít nektar jinak než z lebek zavražděných.“ Jisté je jedno: násilí může mít v globalizačních procesech ekonomickou potenci, ale také přináší masové tragédie – a může změnit vývoj na historickou regresi. A nejen to. Kapacita násilí je dnes díky vědě tak velká, že může přivést globalizaci k horizontu událostí, za kterým se celé lidské dějiny změní na čistou fyziku.
Poznámka: krátkou přednášku Oskara Krejčího z roku 2009 o scénářích globálního vývoje naleznete ZDE.